NAGLFAR. Jedna z posledních žijících legend švédského black/death metalu letos slaví dvacáté výročí své existence. Kapela z univerzitního města Umeå položila své základy v roce 1992, tedy těsně před vypuknutím velké žánrové revoluce, jež se ve skandinávském království naplno rozhořela bezprostředně po vydání skvostů typu „The Nocturnal Silence“ (NECROPHOBIC, 1993) a především pak stylotvorného „The Somberlain“ (DISSECTION, 1993). O dva roky později vyšla u Wrong Again Records (dnes Regain Records) deska s visačkou „Vittra“, byl to debut NAGLFAR a současně i jedno z těch alb, která s odstupem času hodnotíme jako přelomová. Záznam se ztracenou dívkou na obalu se stal synonymem švédského black/death metalu, pomáhal definovat jeho hranice, a podobně jako žánrová koruna, nepřekonatelný epos „Storm Of The Light´s Bane“ (DISSECTION, 1995), se stal měřítkem a inspiračním zdrojem desítkám a desítkám jeho obdivovatelů.

Skandinávská léta Páně 1993-2000 byla jednoduše nezapomenutelná, již dávno zaniklé labely typu Black Sun Records, Necropolis Records a nebo No Fashion Records v té době chrlily nepřeberné množství skutečně krásných desek s rozeklanými logy NOCTES, DECAMERON, VINTERLAND, BLOT MINE, CARDINAL SIN, THE MOANING, DAWN, SACRAMENTUM, SACRILEGE, GATES OF ISHTAR, A CANOROUS QUINTET, THE EVERDAWN, EUCHARIST, NECROMICON, MIDVINTER a mnoha, mnoha dalších. NAGLFAR jsou tu s námi i dnes, v časech pro pravý švédský black/death metal o poznání méně příznivých. I přesto jsme se v novém tisíciletí na žánrovém kolbišti dočkali velmi slušných desek, namátkou jmenuji třeba „In The Light Of Darkness“ (UNANIMATED, 2009), „Revocation“ (THE LEGION, 2006), „Hrimthursum“ (NECROPHOBIC, 2006), „Ashcloud“ (BLOT MINE, 2005) a samozřejmě i „Harvest“ (NAGLFAR, 2007). Právě poslední jmenovaný disk symbolizuje návrat seveřanů mezi nejužší stylovou elitu, po slušné, nicméně ne úplně dotažené sérii „Diabolical“ - „Sheol“ - „Pariah“ přišla deska, jež se dokázala ve všech myslitelných ohledech přiblížit kvalitám respektovaného debutu „Vittra“.

Na šesté řadové album „Téras“ jsme čekali dalších pět let. Za tu dobu prošla sestava NAGLFAR poměrně radikální obměnou, když na svých místech setrvala pouze trojice Olivius / Nilsson / Norman, odešli jak baskytarista Morgan Lie, tak dlouholetá opora bicích řad Mattias Grahn (toho důstojně nahradil hostující všudybyl Dirk Verbeuren, člen nepřeberného množství různých kapel i projektů nejrůznějšího stylového ražení - z toho hrubějšího seznamu si dovolím jmenovat třeba SOILWORK, SCARVE a nebo ABORTED). Kompletní výčet participantů na „Téras“ uzavírá rovněž hostující Matthias Jell (DARK FORTRESS), jehož hrdlo dostalo prostor v rámci šesté skladby „Bring Out Your Dead“.

Pokud bych měl jedním slovem charakterizovat obsah nového alba NAGLFAR, bez váhání sahám po slůvku „nevýrazný“. To je velmi překvapivé zjištění, neb zejména na předchozí desce „Harvest“ seveřané konečně plně prodali svůj skladatelský potenciál a místo obdoby zbytečně přímočaré brusky „Diabolical“ nebo vcelku ukvapeného „Pariah“ nabídli vyspělou, dotaženou a kompozičně vyváženou nahrávku. „Téras“ ovšem symbolizuje návrat ke starým známým bolístkám, NAGLFAR opět nedokázali (podobně jako na „Pariah“) nashromáždit dostatečný počet reprezentativních motivů, jenž by úspěšně rozrušily až příliš monotónní „flow“ desky (pro příklad uveďme zanedbatelnou přidanou hodnotou oplývající „The Monolith“ nebo zcela standardní kvapík „Pale Horse“). Tentokráte je třeba vyzbrojit se velkou mírou tolerance i trpělivosti, už jen proto, že ty nejlepší kousky čekají ukryté za bukem až v samotném závěru alba. Nalezneme tu výpravnou „Come, Perdition“ a navzdory splašené rytmice poměrně členitou skladbu „Invoc(H)ate“, leč ani to na kdovíjak úspěšné měření se s obsahem „Harvest“ nestačí. Poslední položka „The Dying Flame Of Existence“ pak z části reflektuje onen pověstný epický rozměr tvorby NAGLFAR, který tak dobře známe z časů titulní položky minulého alba, či kompozic typu „As The Twilight Gave Birth To The Night“ a nebo „Enslave The Astral Fortress“.

„Téras“ se příliš nevyvedlo ani po stránce zvukové, kytary i vokál jsou rozostřené, baskytara lze identifikovat jen velmi obtížně. To je samozřejmě ke škodě věci, neb kreativní práce tučných strun v režii odejitého Morgana Liea byla vskutku velkým benefitem „Harvest“, stejně tak jako Oliviusův jedovatý a v rámci žánru vysoce nadstandardně srozumitelný projev. Pro osvěžení si schválně zpětně pusťte takovou „The Mirrors Of My Soul“, kde vokalistovi NAGLFAR musíte rozumět snad každé slovo z jeho misantropií a sírou prostoupených spisů. Nedá se nic dělat, tady se prostě musí srážet body dolů.

Závěr? Švédové pokračují v nevyrovnaných výkonech, po výtečném „Harvest“ znenadání přichází slabší chvilka a kvalitativní laťka opět míří směrem dolů, konkrétně pak někam na úroveň „Pariah“. Po pěti letech čekání je to málo, a to i pro tak tolerantního black/death metalového příznivce, za kterého se autor tohoto článku už více jak patnáct let považuje.